1) Tento pamflet byl uveřejněn v červenci 1850 a je posledním, který Bastiat napsal. Veřejnosti byl slibován více než rok. K opoždění došlo kvůli tomu, že autor ztratil svůj rukopis, když stěhoval svoji domácnost z ulice de Choiseul do ulice d´Alger. Po dlouhém a marném hledání se Bastiat rozhodl napsat svoje dílo znovu od začátku a zvolil za principiální základ svých důkazů proslovy, které nedávno předtím pronesl v Národním shromáždění. Po dokončení práce si vyčítal, že traktoval věc příliš vážně, spálil druhý rukopis a napsal třetí a konečnou verzi která je i zde.

 

2) Abychom zdůraznili ono selství neboli zdravý selský rozum, který podle naší interpretace reprezentuje Jacques le Bonhomme, překládáme toto jméno do češtiny jako „Dobroděj Sedláček.“ Tento překlad se opírá hlavně o skutečnost, že křestní jméno Jacques se ve francouzštině opravdu vžilo jako zástupné slovo pro označení sedláka (o čem. svědčí název jacquerie pro selské rebelie v polovině 14. století); jelikož spojení Jacques le Bonhomme je pro Francouze něčím naprosto obvyklým a familiárním, nezdálo se nám správné následovat první české překladatele Bastiata, jejichž převod zní „Václav Dobrák“, což jako české jméno zní velmi nezvykle a navíc se v něm ztrácí jednoznačná vazba na selství, třebaže ji mělo sugerovat jméno Václav; a konečně, použití napůl pohádkového jména „Dobroděj“ spolu s diminutivním tvarem „Sedláček“ má za úkol vyjádřit onu ironickou nadřazenost, která je ve francouzském originálu trvale přítomná.

 

3) Moniteur Industriel:  Noviny vydávané Výborem na obranu domácího průmyslu, protekcionistické organizace založené P. A. H. Mimerelem de Roubaix.

 

 

4) Auguste, vikomt de Saint-Chamans (1777-1861), poslanec a státní rada v období Restaurace, protekcionista a zastánce vyrovnané obchodní bilance. Jeho proslulý výrok o tom, že požár Paříže by mohl být příčinou růstu blahobytu, pochází z jeho spisu Nouvel essai sur la richesse des nations z r. 1824. Tento spis byl později (1852) zařazen do jeho práce Traité d.économie politique

 

 

5) Ve II. dějství Beaumarchaisova Lazebníka Sevillského don Basilio, profesí hudebník, říká: „Mám zde několik variací na známá přísloví.“

 

 

6) Adolphe Thiers (1797-1877), francouzský státník a významný historik. Během své dlouhé politické kariéry byl poslancem a ministerským předsedou, posléze byl v r. 1871 zvolen prezidentem Třetí republiky.

 

7) Alphonse Marie de Lamartine (1790-1869), slavný francouzský básník období romantismu a později významný politik. Za poslance byl zvolen již v r. 1834, avšak největší proslulost získal během revoluce v r. 1848, kdy se stal předsedou prozatímní vlády a podstatně přispěl k založení II. republiky. Svou rétorickou výmluvností dovedl uchlácholit pařížské radikální masy, jejichž živelné hnutí ohrožovalo samotné republikánské zřízení. Brzy však ztratil veškerý vliv, protože byl spíše romantickým idealistou než praktickým politikem; v r. 1851 odešel z veřejného života a stáhl se do ústraní.

 

8) Jedná se o Světovou výstavu (Great Exhibition), která se konala v r. 1851 v Hyde Parku a byla sponzorována Londýnskou společností umění (London Society of Arts), jež se věnovala rozvoji umění a průmyslu. Jakožto první z řady následujících světových výstav se stala proslulou zejména v souvislosti s místem svého konání, jímž by slavný Křišťálový palác (Crystal Palace).

 

9) Sídlo francouzského ministerstva financí.

 

 

 

10) André Marie Jean Jacques Dupin (1783-1865) advokát, poslanec, předseda poslanecké sněmovny a zákonodárného shromáždění, později generální prokurátor. Starší bratr Charlese Duphina.

 

 

11) Achille Fould (1800-1867), politik a finančník.

 

 

 

12) Jean Martial Bineau (1805-1855), inženýr a politik, ministr financí v r. 1852.

 

 

 

13) Původně volné prostranství na levém břehu Seiny v Paříži, určené pro konání vojenských přehlídek; nyní park mezi Eiffelovou věží a Vojenskou akademií.

 

 

14) V r. 1846 postihla severní a západní Evropu neúroda pšenice a brambor; to mělo za následek velké zvýšení cen potravin v r. 1847 (který bývá proto označován jako rok „drahého chleba“) a krizi v zemědělství, průmyslu i finančnictví.

 

15) „Hlad je špatným rádcem.“ Vergilius, Aeneis VI, 276

 

 

 

16) Claude Henri de Rouvroy, hrabě de Saint-Simon (1760-1825), přední představitel francouzského socialismu; přídomek „utopický“, je s jeho pojetím socialismu spojován zejména pod vlivem Engelsova spisu Vývoj socialismu od utopie k vědě. V Bastiatově době mnozí ovšem pokládali možnost realizace těchto představ za zcela neutopickou a reálnou.

 

17) Charles François Marie Fourier (1772-1837), vlivný socialista, který ve svém časopise Le Phalanstere v r. 1832 navrhl, aby základními výrobně-administrativními jednotkami plánované socialistické společnosti byly tzv. „falangy“, z nichž každá měla představovat seskupení 1 600 jedinců, bydlících a pracujících pohromadě v jedné budově - falanstéře. Organizace života ve falanstéře je věrnou kopií kasárenské reglementace, jež byla v éře Napoleona I. zaváděna do všech státních a veřejných institucí ve Francii.

 

18) Étienne Cabet (1788-1856), vůdčí osobnost jedné ze socialistických skupin. Cesta do Ikárie (Voyage en Icarie) je jeho slavný utopický spis.

 

 

19) Jacques Bénigne Bossuet (1627-1704), biskup v Meaux (zvaný L´aigle de Meaux  - Orel z Meaux) byl vynikajícím řečníkem své doby; jeho pohřební řeči nad příslušníky královské rodiny jsou brilantními ukázkami francouzského klasického stylu. Jakožto vychovatel následníka trůnu (syna Ludvíka XIV. který ovšem zemřel dřív než jeho otec) sepsal Bossuet svoji Histoire universelle, klasické dílo, jež sloužilo celým generacím francouzských školáků jako obligátní základ jejich dějepisného vzdělání. Byl také vášnivým a energickým odpůrcem protestantismu a vůdcem galikánského hnutí, jež prosazovalo nezávislost francouzské katolické církve na Římu.

 

20) Pod vlivem masových lidových demonstrací proti premiéru Guizotovi, které propukly 22. února 1848, se král Ludvík Filip odhodlal Guizota odvolat. Avšak ani tento králův počin nezachránil Červencovou monarchii, protože hned na druhý den došlo ke střelbě vojáků do demonstrantů, což mělo za následek ozbrojené revoluční vystoupení pařížského lidu, který si vynutil abdikaci Ludvíka Filipa a ustavení Druhé republiky.

 

21) Velectěný pan ministr války nedávno potvrdil, že každá osoba přepravená do Alžíru přišla stát na 8 000 franků. Je jisté, že ti ubožáci kterých se to týká by si mohli zajistit velmi dobré živobytí ve Francii z poloviny této částky, tj. z kapitálu 4 000 franků. Nuže velmi rád bych se dozvěděl, jak můžete pomoci francouzskému obyvatelstvu, když mu odeberete jednoho muže a s ním zároveň existenční prostředky pro dva? (vepsaná poznámka F. Bastiata)

 

22) Les nedaleko vesnice Bondy severně od Paříže, který byl notoricky známý jako útočiště lupičů a zlodějů. Neopatrný cestovatel zde často platil daň "za průjezd."

 

 

23) V této kapitole Bastiat útočí především na Malthusovo sofisma o nezbytnosti existence neproduktivní aristokratické třídy jakožto nezbytného pojistného faktoru proti nezaměstnanosti a krizím z nadvýroby. Uvedené Bastiatovy argumenty lze ovšem beze zbytku uplatnit proti keynesovství, v němž jsou výdaje aristokracie zaměněny za výdaje státu.

 

24) Nový republikánský režim nastolený Únorovou revolucí zřídil a financoval tzv. Národní dílny, aby tak vyřešil problém nezaměstnanosti; kvůli úhradě nákladů na mzdy těchto státem zaměstnávaných dělníků byla sazba nepřímého zdanění zvýšena o 45 centimů. Ukázalo se však, že naděje vkládané do Národních dílen byly naprosto iluzorní - reálným výsledkem byla fraškovitá situace, kdy dělníci pracovali velmi málo nebo spíše vůbec ne, a pobírali za to mzdu jako jakýsi druh peněžního daru. Když vláda dospěla k rozhodnutí zrušit Národní dílny a vyhledat pro nezaměstnané vhodná místa v armádě, při veřejných pracích (vysoušení bažin v oblasti Sologne) a u soukromých průmyslníků, pařížští dělníci v rozhořčení že vláda pošlapala „právo na práci“, vztyčili barikády (22. června 1848) a jejich ozbrojená revolta byla potlačena až po čtyřech dnech krvavých bojů. Marxistická historiografie prezentovala tuto revoltu jako první ryze proletářskou revoluci v dějinách lidstva, v níž proletariát poprvé bojoval za jasně uvědomělé zájmy své vlastní třídy, a nikoliv za zájmy buržoazie, jak tomu bylo v dřívějších revolucích. Vzhledem k výše popsanému (a marxisty cudně zamlčovanému) charakteru činnosti v Národních dílnách se nabízí závěr, že oním „třídním zájmem“ proletariátu nebylo ani tak „právo na práci“ jako spíše „právo na lenost“ (jak tomu ostatně nasvědčuje pozdější stejnojmenný programový spis Marxova zetě Paula Lafargua). Objektivní stanovisko k červnové revoltě lze najít např. v Citové výchově G. Flauberta, kterého nijak nelze podezírat z nedostatku soucitu vůči chudým a dělným lidem.

 

25) Jestliže by všechny následky nějakého činu měly zpětný dopad na jeho původce, naše výchova by probíhala velice rychle. Ale není tomu tak. Někdy se viditelné dobré účinky týkají jen nás, zatímco neviditelné špatné účinky postihují někoho jiného, čímž se stávají pro nás ještě méně viditelnými. Je proto nutné vyčkat na reakci těch, kteří musí snášet ony špatné následky činu. To trvá někdy velmi dlouho a právě tato skutečnost prodlužuje nadvládu omylu. Čin nějakého člověka způsobí dobré účinky v jeho prospěch a sice ve výši deseti jednotek a špatné účinky ve výši patnácti jednotek, které jsou však rozděleny na třicet jeho bližních, takže na každého připadá pouze půl jednotky. V úhrnu je zde ztráta a reakce musí nutně přijít. Je ovšem nutno připustit, že na reakci se bude čekat tím déle, čím více jsou špatné účinky rozptýlené mezi lidmi a čím více se dobro koncentruje v jednom bodu. (nevydaný Bastiatův náčrtek)

 

26) Vikomt François René de Chateaubriand (1768-1848), jeden ze zakladatelů romantismu ve francouzské literatuře, v politice roajalista legitimistického ražení, přívrženec Bourbonů. Po Napoleonově pádu vstoupil do služeb restaurované bourbonské monarchie jako velvyslanec v Anglii a Německu a jako ministr zahraničí. Jeho nejslavnější díla jsou Génius křesťanství, novely Atala a René a také Paměti ze záhrobí (Mémoires d.outre-tombe), které vycházely již po autorově smrti v letech 1848-1850 a byly veřejností a kritikou očekávány jako literární událost světového významu. Jak lze seznat z Bastiatem citované pasáže z tohoto díla, Chateaubriand formuloval v obecné rovině totéž teologicko-metafyzické zdůvodnění principu „neviditelné ruky“ , které Bastiat aplikoval na užší oblast ekonomie; stojí za zmínku, že Chateaubriandovo pojetí je v principiální shodě s Hegelovou koncepcí „lsti rozumu“, která je nejznámější podobou metafyziky „neviditelné ruky.“ Bastiat ovšem neakceptuje všechny ideje velkého konzervativního romantika - v Ekonomických harmoniích (kap. 24; EH, str. 537-8.) se kriticky vyjadřuje k jiné pasáži z téhož Chateaubriandova díla, v níž autor (velice brilantním stylem) rozvíjí Rousseauovu myšlenku, že rozvoj civilizace na základě rozumu vede nutně k úpadku mravnosti.